Přechod Fagaraše

Medvědí chata Urlea (den první)

Z maršrutky vystupujeme ve vesnici Breaza. Na dědulu, co s námi jel v rozhrkaném Tranzitu, tu čekají další dva místní. Na první pohled připomínají bači. Na tenhle zapadákov ale umí docela obstojně anglicky. Přesto vzájemné pochopení vázne. Nabízejí nám svezení na čtyřkolce nad hranici lesa, kde mají maringotku, a v ní i přenocování. Vše v rámci družby. A nyní nedokážou pochopit naše odmítnutí s tím, že si to chceme vyšlápnout sami. „Jde nám o sportovní výkon“ upřesňujeme v naději, že pochopí. Pravdou ale je, že v Čechách vypěstovaný odpor ke čtyřkolkám a podobným vehiklům je tentokrát silnější než touha družit se s místními. Navíc je to trochu jinudy a nechce se nám upravovat trasu přechodu. Ještě se aspoň ptáme na počasí, které se tváří dosti nejistě. „Ááá počasí bude dobré“ máchá ledabyle rukou jeden z nich. Podezřelé však je, že má pláštěnku a holinky.

Na chatu Urlea (cabana Urlea) docházíme za tři hodiny. Je pustá a postupně se rozpadá. Střecha děravá jak státní pokladna. Jak příznačné – prý jí koupil nějaký senátor a tohle je výsledek jeho „správcování“. Přesto je poměrně čistá a v jedné, kdysi zřejmě společenské místnosti, je i stůl s lavicemi.

Chata Urlea

Začíná slejvák a s ním i hodování ve společenské místnosti , do které shodou okolností skoro neteče. Později obhlížíme i nedaleko stojící lágr. K našemu překvapení tu potkáváme páreček z Izraele. Setkání se Židy na cestách se pomalu stává tradicí. Po chvíli odcházejí dolů s tím, že zítra má stejně sněžit. My se na noc stěhujeme do lágru. Teče do něj sice víc, než do společenské místnost v chatě, ale je v něm tepleji, protože se dá zavřít. Večer při zavírání dveří ohnutým hřebíkem ze zvyku věnuji myšlenku medvědům. Příbytek se zdá poměrně „medvěduvzdorný“. Teprve později se dovídáme, že lágr byl donedávna neobyvatelný, protože tu poměrně často hospodařili medvědi.

Bůh nás má rád! Nebo? (druhý den)

Čeká nás dlouhý den. Výšlap na hřeben a po něm valit co nejdál. Naštěstí je vymetené nebe, vítr snesitelný. Můžeme si tak vychutnat výhledy na celý hřeben až k Moldoveanu i na jezero Urlea sevřené v amfiteátru okolních hor.

Druhý den se nám hřeben ukazuje v celé kráse
Na hřebeni

Úchvatná je i hloubka fagarašských dolin. Ty se v nevídané pravidelnosti objevují za každým bočním hřebínkem a padají až dolů do nížiny. Hřeben Fagaraše v téhle části tak připomíná páteř se žebry v podobě bočních hřebenů.

Pohled do údolí z Portita Vistei na sever

Další pozoruhodností je hřebenovka samotná. Přestože Fagaraš není mnohými vnímán jako hory skalního charakteru, převýšením i ostrostí hřebene může konkurovat leckterým skalnatým pohořím z Alp nebo vyšším sousedům z Balkánu. Pěšinka se vine po ostrých hřebíncích či v prudkých svazích hor a přes 50 km neklesne pod 2000 metrů. Často je vidět i z velké dálky. V předstihu se tak těšíme na různé strmé pasáže, které půjdeme odpoledne. Občas to dokonce vypadá, že té strmosti je i trochu moc. Zdání ale klame. Některé pasáže se z dálky zdají téměř neschůdné, ale nehrozí na nich žádný vážnější pád do hlubin. A občas samozřejmě naopak – z dálky mírně vyhlížející místo by při zakopnutí znamenalo nezastavitelné kotrmelce několik set metrů dolů.

Cesta je dobře značena a víme, do čeho jdeme

Hory jsou v podzimních barvách. V lese hluboko pod námi hrají listnáče pestrými barvami podzimu. Naopak monotónně působí sytě hnědá stařina, která dává travnatému hřebeni vzezření hor z Marsu. Všude pusto prázdno. Turistická sezóna skončila a salaše bačů už jsou také zazimovány. Vychutnáváme samoty a uzavíráme sázku, jestli dnes někoho potkáme. Po příchodu do bivaku u Portita Vistei pod Moldoveanu Radek v touze po společnosti zvyšuje laťku přáním dvou třiadvacetiletých masérek. Prý si masáž dnes zasloužíme. A opravdu! Klohním večeři a na horizontu zahlédnu dvě domorodé „masérky“. „Bůh nás vyslyšel. Asi nás má rád“ říkám Raďousovi. Jaké je naše zklamání, když se po chvíli zjevuje i otec jedné z nich. (Večer družba moc neprobíhá, přestože umí holky dobře anglicky. Fouká vítr, občas zaprší).

Pes turistický (třetí a čtvrtý den)

Ráno lítáme s foťákama po okolí a fotíme hru světla a stínů v režii vycházejícího slunce.

Moldoveanu v ranních paprscích

Než se ale nasnídáme, zatahuje se a začíná pršet a pak i sněžit. Výstup na Moldovanu probíhá ve vánici. A „masérka“ se nám omlouvá, že nevyšla její předpověď. Ty předpovědi tu vůbec nějak nevychází. Když ale vítr rozfouká mraky, vidíme, že mrak hnízdí pouze na Fagaraši – nejvyšším a nejmohutnějším horském masívu široko daleko, zatímco v nížině je pěkně. To nám dává naději na zlepšení.

Sestup z Moldoveanu, před námi tatík se dvěma masérkami

Po chvíli přestává pršet , takže mašírujem po hřebínku sice už jen v mlze, zato husté jak v pohádkách z mechu a kapradí. Škoda, protože hřebínek je občas velmi ostrý a určitě i fotogenický. Takhle si neužijme ani rozhledů ani expozice. Občas vítr rozfouká mraky a my zběsile fotíme to málo, co se dá. U odbočky na cabanu Podragu se loučíme s družinou „masérek“ a pokračujeme dál.

Když se výhled otevře, nestačíme se divit
Boční jižní hřeben a nízké mraky (Podul Giurgiului)

Na zajištěném hřebínku nad bivakem pod Fereastra Zmeilor se za námi v mlze objevuje pes. Je to takový ten typický turistický průvodce, který se přidruží a pro kůrku chleba a pár šlupek od salámu s vámi přejde celé hory. Přes den dělá společnost a v  noci hlídá, čímž zajišťuje člověku klidný spánek uprostřed divočiny. Jenže na konci pak smutně a nechápavě kouká, když nastupujete do autobusu, za kterým pak ještě běží, co může. „Takže vodchod mladej“ a předstírám hození kamene, čímž se snažím předejít srdceryvnému loučení ještě před seznámením. A skutečně to zabírá, pes sice ulehá v dohledu, ale ráno po něm není ani památky.

Další den vymetené nebe drží až do oběda. Potkáváme dva týpky z Brna, navzájem se fotíme a pak jdeme každý svou cestou – my směr Negoiu a oni v protisměru na Moldoveanu.

Pohled z vrcholu Varful Ezerul Caprei (2417m) k Negoiu
Dotek civilizace, Bilea Lac (2034m)

Pak se zatahuje a padá mlha jako mlíko. V ní konečně docházíme skupinku, kterou „stopujeme“ už od druhého dne. Jsou to Poláci.

Polský způsob navigace za mlhy u jezera Caltun má své kouzlo

A to by v tom byl zakopaný pes , kdyby s nimi nebyl pes „rasy“ turistický průvodce! A jelikož začíná sněžit, čubina dokonce dostává pozvání do bivaku. Tam jí Poláci krmí a napájí. Než usnou, ještě osnují plány, jak jí převezou přes hranice. Ovšem na noční venčení jaksi zapomínají. Naštěstí je čuba ve venčících návycích způsobnější než leckteré městské psisko, takže ve vánici ani moc nepromrzám.

Sauna, kde zebou nohy (den pátý)

Ráno sněží.

Ráno u jezera Caltun (2147m)

Rozhodujeme se pro ústup z hřebene přes Štěrbinu bačů (Strunga Ciobanului)na chatu Negoiu. Jde s námi ještě jeden německo-rumunský páreček, který se včera po setmění objevil v bivaku jak zjevení – ovšem značně zmoklé a promrzlé.

Na zemi je vrstva ledu přikrytá sněhem. To je obzvláště nepříjemné v některých skalnatých pasážích, které nás několikrát probouzejí z monotónní chůze v mlze. Rovněž na zajištěných místech ve Strunze to pěkně klouže.

Průchoz strungou Ciobanului

A aby toho nebylo málo, pěšinku k chatě zpestřuje několik vzdušných můstku. Nejvíc nás ale vyděsí zavřený lágr, který zprvu považujeme za samotnou chatu.

Na chatě dáváme polívku a panáky ku příležitosti seznámení a loučení po úspěšném úniku z hor. Páreček odchází dolů a my se jdeme zabydlet. Večer si dopřáváme originální saunu – na WC vybourali kukaně a místo nich tam ze dřeva stloukli krychli s dveřmi a otvorem pro komínovou rouru od malých kamínek. V sauně u země zebou nohy, takže na židli sedíme v tureckém sedu. A když uděláme pořádnou páru, je to celkem fajn. K dokonalosti chybí už jen ty „venuše“, co by daly vytouženou masáž.

Žena z Marsu (den šestý)

Po příchodu na chatu Bircaci řešíme, co s načatým dnem. Máme čas a dolů se nám nechce.

Cesta pod hrebenem na chatu Bircaci
Asinus fagarasensis u chaty Bircaci

Rozhodujeme se pro výstup na lehko na hřeben. Cestou nás halí hustá mlha, která se sněhem nad hranicí lesa tvoří dokonalou bílou tmu. Pěšinka je naštěstí znatelná i ve sněhu. Teplota těsně pod nulou a velká vlhkost způsobuje, že nás z návětrné strany zdobí bílá námraza a ze závětrné jsme mokří. Radek tak v červené bundě vypadá jak Slávista.

Při příchodu na hřeben se v mlze objevuje zakuklená postava. Na tomhle místě a v tomhle počasí působí jako UFO. Ještě víc nás překvapuje, že je to ženská –na první pohled typická členka turistického oddílu z dob socialisticko-pionýrských při podzimním výletě na Brdy. Jenže tohle nejsou Brdy a počasí je v pravdě zimní. Po dvoudenním blizardu bych na hřebeni nikoho nečekal, tím spíš ne ženskou, jejíž výbava je opravdu z dob socialistických: promočené kamašo-manžestráky a stará zimní bunda, šála i kulich jak by smet, na zádech záplatovaný batoh a na něm připevněný velký očouzený kotlík, mokrá matrace a spacák. Po goretexu ani památky. Podle opotřebování věcí ale zjevně není venku poprvé.

Žena z Marsu v sedle pod Scarou
Znovu na hřebeni, sedlo pod Scarou

Ptám se jí na zbytek „turistického oddílu“. O to víc nás uzemňuje, když říká, že jde sama. Po seznámení – je to v Rumunsku žijící Němka – se nás ptá na schůdnost hřebenovky dál. Říkáme, co víme, a vzhledem ke skalnímu charakteru stezky i vzhledem k její promočenosti se jí snažíme naznačit, že by možná měla jít dolů s námi. Avšak z téhle od pohledu křehké dámy vyzařuje zvláštní vnitřní síla. Říká, že je vše OK a že půjde dál. Mokro, vítr ani mráz ji očividně nevyvádí z míry stejně jako špatná předpověď na následující dny. Jako by pro ni neplatili pozemské zákony. Přejeme si hodně štěstí a pak mizí v mlze. Ještě dlouho nevycházíme z  údivu. Do knihy hostů na chatě pak zapisujeme: Hledali jsme Venuši a našli ženu z Marsu.

Rozloučení se s hřebenem při sestupu