Karadžica - hory v srdci Balkánu

Loni nám kamarád představil svou novou lepší polovičku, která pochází z Makedonie. Následovalo její otestování v takřka polárních podmínkách na únorové Blanici a na několika kratších horských túrách. Jelikož testem úspěšně prošla, bylo o dalším podniku rozhodnuto: Okusit hory Makedonie – krásné, našincem spíše opomíjené země v srdci Balkánu.

Rovnou za nosem

Začínáme na přehradě Matka v masívu Vodno – tedy téměř ve Skopje. Převozník nás ukecává k prohlídce nedávno objevené jeskyně asi 15 min. plavby po řece. Nakonec nelitujeme. Dominantou pěkné, ač nikterak velké jeskyně je velký krápník připomínající nazdobený vánoční stromeček. Je-li libo ledovou koupel, mají tu pěkné jezírko. V jednom místě na stropě jsou k vidění opravdu zvláštní boulovité krápníky a samozřejmě nechybí hnízdiště vzácných netopýrů. Před jeskyní nám ještě ukazuje mohutnou ledovou vyvěračku. Ta díky své hloubce není zatím zcela prozkoumaná, ale prý bude patřit k nejhlubším na světě.

I samotná plavba k jeskyni je zážitkem. Přehrada je malá a většina krásy kaňonu tedy zůstala nezatopena. Kaňon se svou krásou vyrovná takovým „velikánům“, jako je údolí černohorské Tary. Plavbu nám zpestřuje i svérázný převozník, jehož heslo: „Den, který si neužiješ, jakoby nebyl,“ hovoří za vše. Tráva, o kterou se ochotně dělí, mu samozřejmě pomáhá více procítit energii přírody.

Okolí přehrady je oblíbené poutní místo makedonských turistů ale i skálolezců. Od planinárského domu nad přehradou – „horské“ boudy místních skálolezců – turistů ubývá a naše pouť se stává klasickým balkánským křovinismem. Značení žádné, stezky se schází a zase rozchází a mizí v křoví. To převyšuje člověka jen o tolik, aby mu znemožnilo odhadnout byť jen přibližný směr.

Několikrát se ptáme na cestu. Avšak komunikace vázne, přestože je naše souputnice Makedonka. Okolní vísky jsou obývané převážně etnickými Albánci (Šiptary) a jejich vztahy s Makedonci nejsou zrovna ideální. Reakce na dotaz vznesený v plynulé Makedonštině je tak přinejmenším rezervovaná. Na řadu tedy přichází naše „univerzální Slovanština.“ Ta je proměňuje v přátelské a vlídné horaly, k teří, světe div se, umí i makedonsky. Stejně nám to ale moc nepomáhá. Odpovědí je totiž univerzální jugoslávské „práva, práva“. Volně přeloženo: „rovnou za nosem“… teda, pokud se zrovna díváš správným směrem.

Patří ještě Karadžica ovcím?

Způsobem „práva, práva“ druhý den vystoupíme z Nové Breznice na Sukum sjelo – jakousi rozlehlou vyvýšeninu nad hranicí lesa, která je nám vstupní branou do pohoří Karadžica. Na okolních svazích hor se sem tam ještě povalují zbytky sněhu po vydatné zimě, všude jinde travička bujně zelená. Stádo koní v dálce dokresluje jinak dokonalou osamělost vprostřed hor.

Pro liduprázdnost pohoří a hojné pastevectví, kdysi někdo napsal článek „Karadžica patří ovcím“. O to více nás překvapují pusté salaše. Po ovcích ani památky. Večer nám dělá společnost pouze stádo koní a čubina, která se k nám připojila za Breznicí (nešla odehnat).

Další den potkáváme baču, jehož kůň je ověšen nádobami na vodu. Hned od něj vyzvídáme, kde je napajedlo. Také se od něj dovídáme, že jsou poslední fungující bačilou (salaší) na Karadžici. Je tedy překřtěn na Posledního Mohykána – ač muslim, tak se tomu usmívá.

Patří ještě Karadžica ovcím? O několik dní později se dozvídáme, že se na salaších začíná pást až tak od poloviny května. Jenže to už je v pohoří Jakupica. Jak je to tedy se salašemi na Karadžici?

Sukum sjelo - zasněžený hřeben Karadžici.
Sukum sjelo - v dály hřeben Šarplaniny.
Sukum sjelo.

Pohled na opuštěné salaše je každopádně smutný. Navíc nám nikdo neporadí „práva, práva“. Nad hranicí lesa by to pro nás mělo daleko větší smysl. Popravdě bychom to docela i uvítali, protože orientace na Karadžiči není úplně snadná. Příčinou jsou trychtýřovité prolákliny o průměru několik set metrů. Tyto obří trychtýře „vsazené“ mezi hlavní hřebeny hor jsou sice velmi pozoruhodné. Nikde v  nám známých horách jsme je v takovém množství a rozměrech neviděli. Ale orientaci v mapě podle vrstevnic povyšují na umění. V reálu zase vytváří horizonty, jež nám brání v určení ideální trasy postupu. Naštěstí svahy hor jsou většinou travnaté a dobře schůdné. Občasné skály tedy snadno obcházíme a při ztrátě směru se nekonají žádné dlouhé zacházky.

Poslední Mohykán.
Pustá salaš na Karadžici.

12 odbyla, lampa ještě svítila

Čtvrtý den dokončujeme přechod hřebene Ubava. Pěšinka je tu buď zarostlá a nezřetelná nebo jí pokrývají nebývale mohutná sněhová pole. Podle místních byla v zimě sněhová nadílka opravdu výjimečná. Jdeme tedy cestou nejmenšího odporu a snažíme se držet směr „práva, práva“ Soluňská Glava (2538). Ta se nám ukazuje za každým dalším horizontem. Lze ji snadno poznat, jelikož na vrcholu trůní radarová základna a její tvář jizví cesta vedoucí k základně. Hora tak zřejmě platí daň za výsadní postavení nejvyšší hory třech okolních pohoří, – Karadžica, Jakupica, Dautica – které se u ní sbíhají.

Okolí Soluňské Glavy - zbytky bohaté zimní nadílky.
Soluňska Glava.

Na vrchol dorážíme těsně po dvanácté. Po vojácích ani památky, ani šlápota ve sněhu, kterého je tu po zimě více než malé množství. Jen lampa ještě svítí u vjezdu. Jak dlouho už nadarmo?

Věčné světlo lampy, temná mračna valící se přes vrchol hory a dunivý zvuk větru dodávají opuštěné, sněhem pokryté základně strašidelné vzezření. Mlčky obcházíme okolo plotu z ostnatého drátu a prohlížíme základnu. Obzvláště zajímavá je betonová kadibouda, která vypadá bytelněji než sám bunkr.

Z vejrání nás vytrhne štěkot psů. Naštěstí je to radostný štěkot vyhládlých psisek, kteří jsou rádi, že zase vidí člověka. Po jaké době asi? Většího z nich dokonce poznáváme z fotek z internetu. Zřejmě tu zůstal po odchodu vojáků ze základny. Druhý je ještě štěně. Kromě žvance toho většího zajímá i psina, co s námi jde už od Nové Breznice. Ta má nápadníka a my zase smečku, co nás v noci bude hlídat před medvědy. (Srdceryvné loučení na konci trekku raději nebudu popisovat…)

Cestou ze Soluňské Glavy jdeme po hřebeni dokonce po značené stezce. Z téhle strany hora nabízí diametrálně odlišnou podívanou. Se zatajeným dechem neustále nakukujeme do její kilometr vysoké východní stěny. Pohled do hloubky je opravdu úchvatný. „No nic, asi sem příště budeme muset s lezeckým cajkem,“ konstatujeme při hledání ideální lezecké linie. V doprovodu veselých štěkavců pak pokračujeme dál po hřebeni směrem na vesničku Oreše. Z hor se nám ale nechce. A protože je tu pitná voda a dokonce tekoucí – jaká změna po pěti dnech! – trávíme ještě jednu noc na hřebeni.

Naše smečka.
Hřeben Jakupice.

Voda má, voda má

Nedostatek vody na Karadžici je kapitolou sama pro sebe. Voda tady není ani v místech, kde se jinde v horách běžně vyskytuje bystřina, jezírko nebo aspoň studánka. Prostě se vsákne do podzemí dřív, než stačí vytvořit jezírko či potok. Za její zmizení mohou i ony trychtýře. Voda do nich steče a mizí neznámo kam (Že by s tím souvisela ta bezedná vyvěračku u jeskyně?). Často ani salaše nemají vlastní zdroj a bačové chodí k napajedlům i několik kilometrů.

Pro nás nedostatek vody znamená pouze těžší baťoh a občasné zpestření, když vaříme ze sněhu. Ale pro bači je voda otázkou bytí a nebytí. O tom svědčí i příběh našeho hostitele z Oreše, kde končíme přechod. Dříve měl velké stádo ovcí a svou salaš. Před dvěma roky bylo velmi suché léto a mnohá napajedla vyschla. Náš hostitel dostal úřední povolení hnát ovce přes cizí pastviny k jiným napajedlům. Jednou ale narazil na sousední bači, kterým se nelíbilo, že jim jeho ovce cestou k napajedlu spásají poslední svěží trávu. Nehledě na oficiální glejt mu začali bránit v přístupu k vodě. Výsledkem byla rvačka a smrtelné pobodání našeho hostitele. Rok pak strávil v  nemocnici a ovce musel prodal, aby uživil rodinu. Nyní už ale zdráv běhá s flintou po lese – ostatně tak jsme ho potkali i my.

Rázovitá víska Oreše.
Hostitel s rodinkou.


Jezero Matka.
V Nove Brezinici.
Obávaný šarplaninec.
Suku sjelo - cestou k hlavnímu hřebenu Karadžici.
Tábor na Karadžici.