Norsko 2008

28.5. Přílet

Bodo - světlá noc, temné počasí.

Že počasí nebude žádný luxus, bylo jasné už během letu. Krátce za Oslem se pod námi objevily mraky a nepřetržitě vydržely až sem. Při přistání jsme se k zemi dostali skrz dvě oddělené vrstvy mraků a dole nás přítal chlad a déšť. Taxíkem se necháme svézt k trajektu, Bodo je menší město, takže jsem tam co nevidět. A hned zjišťujeme, že jsme se vinou pousouvání odletu dostali do zimní sezóny, takže očekáváný (letní) trajekt nejede a my musíme čekat nějakých 20 hodin na další. Kolem půlnoci doráží ještě dva angličani, chtějí přespat a druhý den si půjčit auto.

29.5. Změny plánů

Počasí stále špatné, i když se oteplilo. Norové jsou zatím neurčití, nikdo pořádně nic neví a ani angličtinou zvlášť dobře nevládnou. Potraviny jsou podle očekávání drahé, jen ryby ne. K večeři bude teda losos.

Krajina je fantastická - vůně moře, barvy právě přicházejícího jara. Na trajektu byl jakýsi omezený internet, takže máme předpověď počasí a podporu anglánů, kteří se chystají na Stetind. Prý má být za dva dny jeden den pěkně. Takže taky půjčujeme wrack a původní plány měníme přesně naopak - nejdřív Stetind pak Lofoty.

Místní domky.
Eidetind, zatím v mlze.

Cestou prší, ve vyšších polohách nemají stromy ještě listí a místy leží starý sníh. Z mraků občas vykouknou náznaky horských štítů a i to málo, co je vidět stojí za to. Cestou jsou trochu problémy s trajekty, ale s malými zajížďkami se nakonec dostáváme až pod Stetind. Ten ukazuje pouze spodní část své krásy, ale i ta je majestátná. Je 11 večer, stále světlo a přestalo pršet.

30.5. Eidetind

Eidetind a jeho fjordy.

Počasí se lepší. Z Čech dostáváme aktualizované předpovědi, které dávají stále větší naděje na úspěch během příští noci a příštího dne. Balíme a jedeme na Eidetind. Ke stěně se jde asi půl hodiny rašeliništi a rozkvétajícím lesem. V lepšícím se počasí se pomalu odkrývají i okolní štíty - úžasné žulové masivy jakoby ulité z jednoho kusu.

Eidetind - Klubrutta, druhá délka.

Lezeme ve třech lehkou cestu Klubrutta (asi tak za 5). Cesta je pěkná, škoda že končí ve dvou třetinách stěny. Zbytek je lehký a na vrcholu sníh. Sestup prý dlouhý. Počasí se nadále zlepšuje a my začínáme být nervózní, abychom okno pro Stetind neminuli. Takže z konce cesty rychle slaňujeme a vracíme se.

Eidetind - Klubrutta, třetí délka.
Eidetind - Klubrutta, čtvrtá délka.
Stetind a Tysfjorden.

Počasí se nadále lepší, vlastně už je skoro azůro. Stetind je monumentální. Pohled od moře bere dech. Angláni mezitím odpoledne vyrazili, my si dáváme budík na druhou v noci. Podle aktuální předpovědi by měl být další den pěkný a až večer se přiženou mraky s deštěm.

31.5. Stetind

Pohled na Tysfjorden od Gear-up boulderu.

Nakonec stáváme už v jednu. Venku je zima, ale plné světlo. Nástup je poněkud delší, po 2.5 hodinách jsem u gear-up boulderu. Přístup k nástupu jižního pilíře, který vede traverzem stěnou nad spodní výšvih, vypadá dost nepříjemně - sypající se sníh nad strmými plotnami nevěstí pro převhod nic dobrého. Rozhodneme se tedy pilíř vzdát a projít aspoň normálkou. Po chvíli nacházíme stopy anglánů vedoucí do jižní stěny - když oni tak to dáme i my. Vyndaváme lano na dojištění a za chvíli kolem nás sestupují angláni. Pár informací a vypadá to, že to půjde. Podmínky nejsou optimální ani v pilíři, ale dá se to.

Traverz je nakonec docela v pohodě. Nastupujeme tedy do stěny. Lezení je podobně jako včera krásnou kompaktní žulou se spárami a komínky. Prvních deset délek je s vyjímkou jednoho zaledněného komínku bez větších problémů s obtížností maximálně 6. Následující tři délky jsou klíčové, jsou brutálně krásné a každá trochu jiná. Pravda zaledněná spára v první a celkem silný proud vody ve třetí z nich jsou celkem nepříjemné zvlášť na unavenou hlavu.

Sněhová pole pod nástupem.
Sudpillaren na Stetind, někde uprostřed.
Sudpillaren na Stetind, zaledněný koutek.

Lezu první z nich, prstový sokolík je hodně zanasený ledem, ale prsy se do něj vejdou. Všude, kde je to možné dávám jištění, přece jen s ledovými prsty si úplně jistý nejsem. Sokolík se postupně zaklání až k mírnému převísku. Za ním končí obtíže. Druhá délka je krytá mírným převisem, takže je suchá. Krásný přímý sokolík se třemi drobnými rozšířeními - místami pro jištění. Plán délky mám teda ještě předtím, než vyrazím. Třetí délka jsou prstové spárky ve voudou vyhlazené plotně. A proti proudu voy z tajícího sněhu. Trochu nepříjemné, ale pustí.

Sudpillaren na Stetind - závěrečné (nejtežší délky), zaledněná spárka.
Sudpillaren na Stetind - krásný sokolík, nejhezčí část cesty.
Vrcholová scenerie.

Poslední dvě délky jsou lehkým žlábkem, který je komplet zasněžený. Stejně jako vrcholové plató a nejexponovanější část sestupu. To na fotkách z internetu nebylo a naše situace s jedněmi mačkami a jedním cepínem nevypadá růžově. Okolní hory jsou ještě komplet v zimním kabátu, rozhled přes fjordy a moře až na Lofoty je úžasný. Nicméně už se začíná přibližovat typická frontální oblačnost. Zatím je ještě vysoko, přesto jdeme rychle na sestup. Ten vede k zužujícímu a čím dál stmějšímu hřebínku. S naší výbavou místy jistíme. Hřebínek se nakonec stává ostým jak nůž, ale to už je po skále a tedy v pohodě. Dostáváme se na vedlěkší Halls peak a z něj už poholně dolů s myšlekami na pití a únavu.

Vrcholová scenerie.
Vrchol Stetindu.

Celkem po 16 hodinách jsme zpátky u stanu. Počasí se mezitím rychle zhoršilo. Stíháme koupel, jídlo a pití a už začíná pršet. Ještě si stihnu uvědomit, jak strach z lezení v dávných začátcích teď nahradila zvědavost a lákadlo skalní krásy.

1.6. Lofoty

Dvanáct hodin spánku a bolavá stehna. Venku pořád prší, ale chystáme se k odjezdu. Angláni odjeli v rychlosti, jen nám stačili věnovat zbytky svých zásob. Moc s náma nemluvili, byli trochu naštavní, že jsme to dali o tři hodiny rychlejc než oni. Ještě se dozvídáme, že včera padl 140 let starý teplotní rekord. To dnes teda nepadne. Petr nás hodí do Skutniku, odkud jedeme trajektem do Svolvaeru. On pak vrátí auto v Bodo a pojede trajektem odtamtud.

Cestou se zastavujeme na ostrově Skrova. I přes mizerné počasí (nebo právě proto?) působí magicky. Ve Svolvaeru je čekárna dost špatná, spát se v ní nedá (jakýto rozdíl oproti malému Skutviku) a k tomu prší. Takže s Radkem chytáme poslední autobus do Roviku a pak dojdeme nad ránem do Djupfjordu. To už přestává pršet, přesto rozbijeme stan a spíme.

2.6. Henningsvaer

Ráno doráží Petr a lepší se počasí. Jdeme do rybářské osady Henningsvaer asi 4km po silnici. Osada je malebná, přesně tak, jak to člověk od Norska očekává. Navíc je geniální počasí, takže si i dobře odpočineme.

Sušené ryby - dobré na vaření.
Henningsvaer.
Henningsvaer.
Henningsvaer, v pozadí Vogakalen.

Odpoledne se vracíme a odpočíváme, abychom kolem desáté večer nastoupili do Bare Blabber, krásné spáry asi pětkové obtížnosti. Vede v severní stěně, která právě začíná být na slunci. Počasí výtečné, rozhledý super a k domu příjmné lezení. Po návratu dávám první koupel v moři. Je studené skoro až moc, ale přesto v něm roste spousta potvor jako třeba sasanky, co vypadají jak věže jaderných elektráren, barevné ježovky, hvězdice a hovňáci (vypadají jak hovna, ale žijou - tak leda by místní voda byla tak zázračná, že by v ní všechno ožívalo - pravda já teda ožil).

Djupfjord - cesta Bare blabber.
Djupfjord - cesta Bare blabber.
Djupfjord.
Djupfjord.

3.6. Presten

Z cesty Vestpillaren na Presten.

Pomalu se rozjíždíme a balíme na Presten. K nástupu je to asi půl kilometru směrem na Henningsvaer a už odspoda jsou hlavní struktury cesty dobře vidět. Cesta Vestpillaren je tvořena soustavou pěkných spár s příjemnou obtížností (6-7). Slunce pálí až se potí ruce a v plotnách rychle odchází nohy. Super krásná cesta, od spodu až do výlezu se pořád leze v téměř vyrovnané obtížnosti. Jen způsob jištění je záhadný - a to ne poprvé. Spodní délky mají štandy vynýtované, ve druhé půlce, která je těžší už není nic a dokonce štand nad nejtěžší délkou je ve smyci za mělký hrot a jednom volném friendu. Tato cesta je poslední lezeckou a vlastně asi i nejhezčí, dají-li se tak odlišné cesty srovnávat.

Z cesty Vestpillaren na Presten.
Klíčová délka cesty Vestpillaren.
Klíčová délka cesty Vestpillaren.
Vestpillaren na Presten.
Další klíčová délka na Vestpillaren.
Z vrcholu Presten na Djupfjord.

Celou cestu dolů člověk sleduje okolní krajinu, která se mu postupně otvírá do neuvěřitelné soustavy ostrovů a modrého moře. Dolez na vrchol dává krásný rozhled snad po celých Lofotách. Lezení je tak směsí kontrastu mezi chladným mořem a horkou skálou. Vyměnit? Snad na chvíli.

Sestup z Presten a Henningsvaer.
Sestup z Presten - směr na kontinentální Norsko.

Sestup vede na druhou stranu nádjerným údolím s výhledy na kontinentální Norsko a Henningsvaer. Ve městě si dáme zmrzlinu a stopem míříme zpátky. Překvapivě nás bere první auto (což i tak chvíli trvá) a ještě překvapivěji nám zastavil mercedes. Večer rozděláváme oheň a slétají se první komáři.

4.6. Moskenes

Pláž u Roviku.

Po včerejšku bolí úplně všechno. Pomalu balíme a chystáme se k přejezdu do Moskenes. Prohrávám los, a tak ponesu pytel s odpadky. V Roviku zůstáváme na pláži. Opět prohrávám los a musím zjistit odjezd autobusu.

Cesta Lofotami zabere tři hodniy. Evidentně je tu hezkých míst k lezení víc, zvlášť začátek hor za Leknes nás zaujal kompaktními stěnami hned u silnice. Reine je překrásné už jenom z autobusu, jako město ale hlavně jeho okolí. Naproti tomu je Moskenes jen díra na konci světa.

Reine.
Večer u chaty Munken.

V kempu v Moskenes se snažíme domluvit úschovu věcí, abychom mohli na lehko na trek. Norové neprojevili ani obchodního ducha, ani soucit. Tak vyrážíme se vším a pro odlehčení sebe i situace dorážíme zbtek podpůrné slivovice. Věci nakonec schováme v lese asi po kilometru cesty a za 2 hodiny dorážíme na chatu Menten. Chata je hezká dřevostavba a už tu potkáváme dva mladé němce. Pobytné 200NOK zatím bereme zlehka a vaříme večeři na zdejším plynu. K večeru dorazí správce chaty s pár pomocniky a že ráno budou měnit podlahu. Takže spíme pod širákem a uvaření vlastní večeře nás přijde na 100NOK. Celkově jednání chataře bylo dost nepříjemné a jen doplnil smolnou řadu nepříjemných nebo neochotných lidí, na které tu neustále narážíme. Abychom tuto řadu dál neprodlužovali a neplatili nesmyslně vysoké částky za neodpovídající služby, měníme ještě nakonec plány. Místo přechodu této části Lofot budeme dělat jednodenní okruhy od stanu.

Lezecká vsuvka: na zajištěné cestě člověk sleduje další nýt jako bod možného odpočinku, na nezajištěné hledá stejně tak místo, kde se dá pohodlně a dobře zajistit. Tak se dálka rozpadne do lezitelných úseků. Když jistící body nejsou, je potřeba si z délky izolovat několikametrové okolí a ostatní svět zapomenout.

5.6. Reinefjord

Chata Munken.

Po slunečních dnech přišla oblačnost. Naštěstí jen částečná a vysoká. Naštěstí hlavně proto, že strýce se pustili do opravy podlahy, a tak v případě deště nevím, kam bychom uklidili věci. Vystupujeme na horu nad chatou, odkud by měl být výhled na část Reinefjordu. Výhledu není moc, je sice hezký, ale zajímavější jsou ostrovy v moři na jihozápadu. Celé okolí chaty ještě pod sněhem, takže na velké trekování to nevypadá a přechod by byl asi dost dlouhý. A že nám pomalu dochází jídlo, vracíme se do Djupfjordu k moři a z posledních zbytků vaříme oběd.

Ostrovy kolem Lofot.
Reinefjord.
Reinefjord.
Přespání u Djupfjordu.

S plným břichem se nám nechce zpátky k věcem, tak vybíháme od moře kam až to půjde. A jde to až na nějaký jiný kopec. Ještě před vrcholem je jasné, že tato vyhlídka bude jiné kafe. Cestou nahoru ještě potkáváme nějadé další lidi, tentokrát příjemné. Z vrcholu je rozhled na téměř celý Reinefjord a to je opravdu nepředstavitelné. Asi nejhezčí místo, které jsme tu navštívili. Škoda jen, že nesvítí, slunce tak jsou barvy trochu vybledlé.

Sestup nenacházíme optimálně, tak musíme seběhnout plotnama porostlýma mechem. Nakonec ještě dojíme poslední zbytky jídla a na břehu Djupfjordu usínáme na verandě nějaké chatky.

6.6. Reine

Reine.

V jednu v noci nás budí kapky déště. Naštěstí se zatím nerozprší. Nebe ale vypadá, že by mohlo pustit i něco trvalejšího, a tak balíme a odcházíme zpátky k silnici a místo, kde jsme nechali věci, abychom mohli postavit stany. Místo jsme vyhlédli předem z jedné z hor na kopci nad silnicí, fjordem a mořem. Místo trávy tam nacházíme jen vřes, o to měkkčí ale bude ležení. Přes noc ještě párkrát zaprší, ale od rána se obloha zase vybírá. Naše stanové ležení se ale nachází kousek od turistické stezky, a tak už rána slyšíme hlasy kolemjdoucích.

Spaní nad Djupfjordem.

Jdeme se podívat do Reine. Město je pěkně položené, místně malebné ale jinak ne moc zajímavé. V poledne odjíždí Petr, takže zůstáváme s Radkem jen dva. Procházíme pobřeží až do A, ale města už nejsou tak pěkná. Snad jen hřbitovy tu mají hezké - takové květinové zahrady, to se tu musí jinak umírat.

7.6. Reinefjord

Podél Djupfjordu (zajímavé, že toto jméno se tu tak opakuje) se vracíme na vyhlídku nad Reine. 700m převýšení jde trochu pomaleji, ale je takové teplo, že jdem jen v trenkách. Na vrcholu nefouká, zůstáváme skoro hodinu. S modrým nebem jsou výhledy sytější a ještě úchvatnější.

Reinefjord.
Reinefjord.
Reinefjord.
Ostrovy kolem Lofot.

Při sestupu zastavujeme u Černého jezera. Kousek od břehu plave ledová kra. Doplavu k ní a vylezu na ni. Pak ještě zkusím skočit na vedlejší na akci a reakci a při pohledu zpátky je vzdálenost o dost větší. A plavání v ledové vodě už stačilo. Mohutným skokem se přenáším zpátky...

Reinefjord.
Černé jezero.

Odpoledne pereme a plánujeme, co s posledním dnem. Na tůry moc nálady není, no uvidíme zítra.

7.6. Jezera nad Moskenes

Mraky nad Moskenes.

Ranní rozjezdy jsou čím dál pomalejší. Zároveň dochází plyn a jídlo. A nakupovat do Reine se nám už vůbec nechce. Pečlivě odměříme, co zbývá a hodnotíme alternativy, jak vyplnt den. Rozhodujeme se pro vrchy kolem Moskenes, protože opačným směrem nejezdí moc aut a bez stopu bychom se nikam nedostali. Do Moskenes dojdeme podél silnice a pak stoupáme postupně až na chatu Mumtebo, která je zavřená. Stezka je dobře vidět, není náročná a vlastně až tady začínáme potkávat více lidí. Asi už začíná turistická sezóna a lidi se snaží využít kráného počasí, které tu asi obyčejně takhle dlouho netrvá. Taky se během dne trochu kazí, i když nakonec slunce zas vyhraje. Cestou se dají obdivovat okolní hory, ale pravda, po těch dnech horského obžerství by to chtělo něco jiného. Počasí je opět letní, takže toho využijeme a dáme aspoň koupel v jezeru. Vůbec je zajímavé, kolik jezer tu je. Tvoří kaskádu, která při pohledu se shora plynule přechází do moře. Zároveň Odpoledne už jen tak prolenošíme na slunci v jedné rybářské osadě. Zkusil jsem najít maják, ale krom jednoho malého jsem nic nenašel.

Jezern kaskády nad Moskenes.
Malý přístav.

Nohy jsou už při chůzi pořádně těžké, takže se těším na zítřejší návrat domů. A tak to asi má být na správné dovolené, že se člověk těší domů, do práce, do problémů... No možná bych tu chvíli ještě vydržel. Večer už se sbírají mraky, pevninské Norsko v nich zmizelo, ale my tu máme ještě pořad jasno.

8.6. Odjezd

Mraky se rozpustily. V klidu balíme věci na slunci, i když v silném větru. Experiment s těstovinama uspěl - protože už nemáme moc plynu, nechal jsem je přes noc ve studnené vodě a do rána změkly, takže je teď stačilo jen ohřát. Měkké byly, jen chuť trochu chyběla.

Kolem poledne přicházíme na trajekt, začíná mrholit a je zima. Z posledního plynu uvaříme čaj. Odjíždíme, jak jsme přijeli v dešti a mlze. Během trajektu pospáváme. Prší i v Bodo, ale musíme jjít nakoupit a zařídit věci na letišti - úschovu a Petrův ztracený batoh. Nicméně narážíme na nezájem - ztracený batoh nikoho netanktuje a úschova na letišti nefunguje. A přes noc se zavírá i pro ty, kteří letí brzo ráno.

Vracím se do čekárny trajektu, zařizujeme si tam bydlení. Do půlnoci se čekárna zaplní turistama, kteří jsou nervozní z počasí. My jsme v klidu, hrajeme karty a čekáme, až odjede poslední trajekt. Pak bude klid aspoň na krátký spánek.

Rozloučení s Lofotami.
Poslední pohled.

9.6. Návrat

Brzo před ránem vstáváme a v dešti přecházíme na letiště. Během letu dospáváme, takže uběhne hladce a rychle. Štěstí se na nás usmálo i se sedadli, sedíme totiž u východu. Návrat super - teplo, slunce a hlavně se večer setmí. Ta noc, to chybělo asi nejvíc.